Sukně Kidó vznikla během listopadu a prosince 2012. Úplně jsem se tenkrát zamilovala do interiéru letenského bistra Kidó. Jako by na mě z jeho stěn nostalgicky dýchla má láska k Turecku. Učarovaly mi pestrobarevné dlaždice z Istanbulu, města, kde jsem prožila půl roku života a na které se těžko zapomíná. V Kidó taky proběhl můj úplně první kurz současné výšivky. Na reportáž se můžete mrknout zde.
Při vzpomínámí na Istanbul vždycky cejtim zašimrání v nose a pak už se pod víčky dere protivná vlhkost, jak v nějakým přiblblým romantickým filmu, ale je to prostě tak, vidím řemeslníky na Grand Bazaaru, jak kladívkem precizně vytloukaj mosazný nádoby, muže nervózně žmoulající modlicí korále, ženy v minisulních a ženy v šátku, psi, potulující se po ulicích, prodavače banánů a nosiče těžkých nákladů, rybáře na mostě, ulici, kde prodávají jen samé knoflíky, nekonečné cesty autobusem vestoje, ženy na vysokých podpatcích s Vuitonkou zavěšenou na vytrčeném lokti, je pravá nebo ne, kdo ví, vidím vše, co nikde jinde k vidění není, nesoulad, barvy, špínu a luxus, Evropu a Asii, každá čtvrť úplně jiná než ta předešlá, každý člověk originál, ne to jinde k vidění není nebo možná ano, ale nebije to tolik do očí jako v tom Istanbulu, tolik milovaném.
interiér bistra Kidó, zdroj: www.kido.cz
