Vánoce se blíží, a proto mi nezbývá, než jít s pravdou ven. KNÍŽKA DO VÁNOC NEBUDE. Ještě před 14 dny jsem tomu pevně věřila a vesele tagovala #dovanoctobude, ale teď už vím, že ne. Moc mě to mrzí, protože vím, že se těšíte a protože já jsem se taky těšila, že už to bude hotové.
Měla jsem vymyšlené vánoční soutěže o knihu, těšila jsem se, že se s vámi konečně potkám při osobním předání a úplně jsem se viděla, jak nadepisuju balíčky a odesílám spoustu knížek na vaše adresy. Představovala jsem si, jak dám svoji knížku pod stromeček mámě a pochlubím se.
Abych tohle všechno zvládla, stanovila jsem si pevné deadliny, šibeniční tempo a pracovala s vědomím, že už nesmím udělat ani tu nejmenší chybu. Což mělo za následek, že jsem udělala spoustu chyb a ještě k tomu onemocněla (tento rok jsem více nemocná, než za posledních 5 let dohromady:-(
Omlouvám se za to, že jsem poslední měsíce moc o knížce neinformovala. (trošku jsem informovala na facebooku a instagramu, ale chápu, že ne všichni je používáte). Ono se totiž moc dobře propaguje, když jdou věci jako po másle, všichni jsou happy a nikdo nikdy nemá tvůrčí krizi ani zásek. To, že něco jako po másle nejde, se sdílí mnohem hůř. Prostě se do toho člověku nechce. Zvolila jsem proto taktiku zatnout zuby a makat, nestěžovat si a moc nevířit vodu. Ale někteří z vás jsou asi naštvaní, protože si myslí, že jsem si sbalila kufr, odjela na Tahiti a knížka leží ladem.
A proč to tedy tak dlouho trvá?
Na to vám odpovím jednoduše. Ono to totiž dlouho netrvá. Pracovat rok na knížce není nic, co by se vymykalo normě. A až teď, po tom roce jsem byla schopná sama sobě odpustit svoji „neschopnost“ a „pomalost“. Když jsem natáčela hithit kampaň, byla jsem nadšená, ale taky v oblasti psaní knihy (spíš celého konceptu tvoření knihy, protože psaní je jen část) velmi nezkušená až hloupě naivní. Měla jsem si vzpomenout na psaní diplomek, měla, ale nevzpomněla. Nepočítala jsem ve svém šíleném timingu s chybami a problémy, které se prostě dějí. Byla jsem jaksi natvrdlá a až teď jsem pochopila naplno, že s chybami je třeba počítat, dát je do plánu, příliš se jimi netrápit a hrdě je nazývat zkušenostmi.
Kreativní proces není továrna a kreativní člověk není robot. S plány se nikdy nedá stoprocentně počítat. Jak bláhové je snažit se dělat knížku o té nejrelaxačnejší činnosti na světe, tedy výšivce 🙂 pod neustálým tlakem a stresem a pocitem viny za to, že to ještě není? To jde hodně těžko. Nejlepší je podívat se na všechno s větším nadhledem a humorem. Jak říkala moje studentka z právě probíhajícího kurzu: „Když to není tepenné krvácení, jde o hovno.“
Chápu, že pokud jste koupili knížku někomu jako dárek a on vás teď uhání, není to úplně příjemný pocit. Znásobte to 300x a pochopíte, jak se někdy cítím já. Ovšem i tato zkušenost je k nezaplacení.
Za poslední rok jsem si rozhodně potvrdila jednu věc- vyšívání opravdu miluju! Protože i když už se mi někdy zdá, že toho mám plné zuby, když si sednu s jehlou a nití, uvolnění přijde a starosti na chvíli odejdou. Jsem hrozně pyšná na to, co už je na knížce hotové. A těším se na dokončení toho, co ještě hotové není.
Vám všem, kdo jste mi přispěli na Hithitu, nemůžu dostatečně poděkovat za tu zkušenost, kterou bych jinak nezažívala, a která je pro můj současný a věřím, že i budoucí život nesmírně obohacující. A věřím, že kniha, která se mi každým dnem víc a víc rýsuje pod rukama, bude zase obohacují pro vás a že z ní tu moji lásku, krev i zatnuté zuby ucítíte a že to čekání, které někteří z vás nazývají nekonečným, dojde šťastného konce.
Pro ukrácení čekání budu více sdílet fotky z procesu i na stránkách, aby ti, kdo nemají facebook ani instagram, nepřišli zkátka.
Jako první naše zářijové focení inspiračních projektů do knížky a „dělání větru“. Byly to super dva dny se super partou. Já dělala ten vítr 🙂 Fotí (i celý zbytek knížky) úžasná Zuzka Vejšická, modelka (vždy vysmátá, happy a pozitivní) Nora Barnhart.